Duhový náramek 03

7. listopadu 2018 v 17:15 | Dahaka |  Duhový náramek
A je to tady vážení. Poslední publikovaná kapitola zde byla 23.dubna 2017 a nyní, po tak dlouhé době se vracím...a se mnou přichází zákon? Ale houby, spíše Radim a jeho vysněný řidič autobusu Vlastimil.
Pamatujete si ještě tyhle dva? Jejich příběh? Nejspíš už asi ne. Proto vám doporučuji si nejdřív přečíst minulé dva díly a povídku si osvěžit, abyste mohli lépe navázat v příběhu s tímto malým střípkem.
Byť se to nezdá, kapitola není nová, psala jsem jí někdy na podzim minulého roku, takže mi dlouho ležela v šuplíku. Tak jako spousta dalších věcí.
Pokud jste měli povídku Duhový náramek rádi, vrhněte se do toho.

Ale před tím bych chtěla tuhle kapitolu někomu speciálně věnovat. Doufám, že se ostatní čtenáři nebudou na mě zlobit, že tentokrát to nebyli oni. Tahle kapitolka bude věnována jen jedné, důležité osobě.
A to přesně Widlicce, která mi zachovává věrnost už hodně...hodně dlouho a která do mě občas na blogu kopla (tedy do mé tlející mrtvoly). To ona je jednou z prvních vlaštovek mého návratu a proto si zaslouží alespoň mé obrovské díky za milé a povzbudivé komentáře a tohle hloupé věnování.

Takže Widlicko, tohle je pro tebe.

S tím bych také chtěla poděkovat i ostatním 16 komentujícím, kteří si přáli můj návrat: Sisi, Alex, Wieta, Kuchta, Naomi Warai, Ayame, Nějaký Háčko, Aimi, Natali, Zakuro, Eliz, Katy-chan, Lucy, Neko, lenka.
Spoustu vašich nicků si dobře pamatuju a vím, že jste se mnou už dlouho a proto jsem ráda, že jste mě povzbudili komentářem, protože mi to tak dalo víc, než byste mysleli. Hlavně pak radost z toho, že tu stále jste a stále...máte zájem číst mé příběhy. Proto znovu...DĚKUJU.




Když už jsem doufal, tak jako snad všichni obyvatelé Jesenického okresu, že horka pominula, přišlo babí léto. A to bylo snad ještě horší, než kdejaká rozpálená Praha. Nemohl jsem uvěřit, že se počasí zmohlo ještě na takový jeden horký škyt. Dusno, těžký vzduch, lezl jsem na zastávku autobusu jako hlemýžď a v automatu si koupil studenou colu, i když jsem tyhle nápoje většinou nepil. Plechovka tak nádherně chladila. Věděl jsem, že dneska zase Vlastimila uvidím a měl jsem opravdu velké štěstí, že na mě zbylo moje oblíbené místo, přímo vedle pana řidiče. Jeho úsměv a hloupé "ahoj" mě dost potěšilo. Ale jezdící skleník byl ten den nad mé síly. I z Vlastimila lilo, dokonce měl kolem krku mokrý ručník, respektive už suchý. Nedovedl jsem si představit, jaké to musí být, v tomhle vedru řídit celý den. Ale Vlastimil to zvládal s obstojným klidem a úsměvem na rtech. Ale vydrželo mu to jen prvních 7 kilometrů. Ani jsem nezačínal diskuzi. Chtěl jsem, ale….první Vlastimilovo zaklení mi utnulo nádech a pokus, o navázání komunikace. Poté se to opakovalo ještě několikrát. Bez nějakého zjevného důvodu Vlastimil nezastavil na jedné ze zastávek. To se mu nestalo už…no od jeho první jízdy na téhle trase. Vysloužil si nepěkné litanie od pár občanů tmavé pleti. Poté zase zbytečně troubil na náklaďák, který blokoval křižovatku.
Byl jsem tímhle chováním překvapený. Nikdy jsem neviděl Vlastimila jezdit takhle…divně a klít. Poslední kapka bylo ostré zabrždění, před odbočujícím autem, kterého si zřejmě všiml až na poslední chvíli. Pak už se zezadu ozvalo mrmlání cestujících hlasitěji.

"Děje se něco? Dneska je ten provoz děsný…"
"Radime, můžeš pro mě něco udělat?"
"Jo…jasně, a co?"
"Můžeš si přesednout dozadu? Hned."

Zůstal jsem na něj chvíli zírat. Jeho tón zněl…dost příkře. Vyplašilo mě to. Pobral jsem si svojí tašku a raději vstal.
"Jo…přesednu si."
Nechápal jsem, proč se mnou mluvil takto. Co jsem mu provedl? Je snad problém v naší minulé schůzce? Zlobí se kvůli něčemu na mě? Nikdy mu nevadilo, že sedím na svém místě, byl zvyklý mě tam vídat každý den. Ale tentokrát jsem byl vykázán bez udání důvodu. Nezeptal jsem se proč. Jen…mě to hodně mrzelo. Jako zpráskaný pes jsem zamířil až k zadním dveřím a zapadl na volné dvousedadlo. Pak jsem se zbytek cesty snažil předstírat, že neexistuju.
Možná byl podrážděný z toho horka? Trochu mi to sebralo vítr z plachet a připadal jsem si hloupě. Myslel jsem, že to minule….že to něco znamenalo. Ten polibek, celý ten večer…. Nemohl jsem na jeho rty přestat myslet. Tak proč dnes tak studená sprcha? Připadal jsem si ublížený, ale když se zjevila poslední zastávka a já zůstal v autobuse jako poslední, jak se často stávalo, Vlastimil přejel zastávku a zaparkoval na odstavném parkovišti autobusů. Můj nechápavý pohled od zadních dveří zřejmě nepostřehl. Otřel si pot z čela svým ručníkem a pak trochu ztuhle vstal. Narovnat těch 180 cm výšky asi dalo zabrat. Ale konečně se na mě zahleděl.

"Pane řidiči, můžu si vystoupit?"
"Ne."

Naštěstí tu zatím žádný jiný autobus neparkoval a já věděl, že pro Vlastimila je tohle poslední jízda. V úterý a ve čtvrtek končil dříve, měl delší trasu až do Šumperka.
"Hele, nevím, co máš se mnou za problém, ale pokud…jsem udělal něco, co tě naštvalo, tak se omlouvám. Určitě to nebylo úmyslné."
"Naštval? Děláš si ze mě srandu?"
Nechápal jsem, o čem to mluví. Ale když zamířil až ke mně, trochu jsem se lekl. Rozhodl jsem se ale neuhnout, neustoupit. Nelíbilo se mi, jak se mnou mluví, jeho tón mi nebyl příjemný. A můj pohled to jasně prozrazoval.
"Celou cestu, dělal jsi to celou cestu!"
"Co…co jsem dělal?"
"Hrál sis s tou plechovkou."
"Co? Já nějak nechápu, bylo mi horko."
"A musel jsi u toho vydávat takové zvuky? A tvářit se jako při sexu?"
"Cože jsem?! Nic takového jsem nedělal!"
"Dělal! Rozptylovalo mě to."
Zůstal jsem na něj hledět s otevřenou pusou. No moment…. Proto byl tak podrážděný? Fakt jsem u mazlení se se studenou plechovkou vydával nějaké podezřelé zvuky? Opravdu jsem si toho nebyl vědom. Proto mi řekl, ať si přesednu? Proto dělal při řízení tak hloupé chyby? Nebylo to moc věrohodné, proto jsem zavrtěl hlavou. Nějak mi nedocházelo, že by ho takové věci mohli nějak...dráždit? Ani jsem netušil, jak to správně nazvat.
Já sám si nikdy v životě sexy nepřipadal. Neuměl jsem svádět, neuměl jsem být...žádoucí. Nepůsobil jsem tak na nikoho z mých bývalých kluků. Spíš jsem byl ten trochu zakřiknutý, odměřený, ale zábavný.
Proto jsem absolutně netušil, jak se obhájit nebo jak reagovat. Ale nejspíš by mi k tomu Vlastimil nedal stejně šanci. Stačilo mu udělat ke mě jen jeden dlouhý krok a já už cítil, jak mě pevně sevřel svou rukou kolem pasu, aby si mě přitáhl blíž.
"Já jsem opravdu...nechtěl...tě nějak to..."
"Mlč."
Trochu uraženě jsem se nafoukl, ale nevydrželo mi to moc dlouho. Jeho rty a dost chtivý polibek mi naprosto vzali kyslík i vlastní rozum. Nezvládl jsem odporovat, jen jsem mu oplácel naprosto stejně. Kde se ve mě bralo tolik chtíče jsem netušil. Ale zjevně se ve mě vzbouřilo všechno to z naší minulé schůzky. Tehdy jsem toužil s Vlastimilem spát, i když to bylo první rande. A vůbec mi to nepřišlo divné.
Ani teď, v tuhle krátkou chvíli, na odstavném parkovišti, kde nás kdykoliv mohl přepadnout jiný řidič autobusu nebo mohl nějaký jiný autobus přijet mi to nepřišlo vůbec neopatrné. Jako kdybych to hodil všechno v jedné vteřině za hlavu. Jeho pevné sevření ale po chvíli povolilo a já zase ucítil jeho dlaň pod svým tričkem. Oba jsme to v tu chvíli věděli, stačilo si vyměnit jen jediný pohled.
"Kafe, u mě."
"Jo...to zní skvěle."
Vykoktal jsem to, protože jsem dobře věděl, že tentokrát ono kafe nebude ani tak pivem, jako minule, spíše něčím....mnohem víc.

Vlastimil se ode mě odtrhl však přesně v pravý čas. O pár sekund později jsme oba slyšeli klepání. U předních dveří stál jiný řidič, který přišel Vlastimila zjevně střídat. Málem jsem nadskočil leknutím. Byl to už starší pán, proto jsem doufal, že nic neviděl. Vlastimil zamířil za ním dopředu a otevřel mu dveře a mě pustil zadními. Vyběhl jsem z autobusu ven a snažil se nabrat dech a přestat se červenat. Chvíli spolu mluvili, takže jsem musel počkat, ale jakmile se Vlastimil s kolegou, kterého jsem také od vidění znal rozloučil, dost mi zatrnulo. Vlastimil na mě kývl a zamířil na parkoviště, které bylo naproti a nejspíš zde mohli parkovat jen zaměstnanci dopravního podniku. Držel jsem se za ním a přijal nabídku odvozu jako by se nechumelilo. Byl jsem ale rád, že se Vlastimil už nesnažil mě líbat. Přesto jsem v autě cítil velmi tíživou atmosféru naplněnou chtíčem.
Neznali jsme se tak dlouho a já už byl pozván do jeho domu, do jeho soukromí, do jeho postele. A i když by mě to mělo trápit....netrápilo. Nedovedl jsem prostě přemýšlet.
Jeho malý domek, zřejmě nově postavený, jsem si ani moc neprohlédl. Když u něj zaparkoval, natáhl ke mě svou velkou dlaň, a já jen zahlédl ty barvy duhy jeho náramku, když mi pročísl vlasy. Tak příjemné gesto, při kterém jsem jen přivřel oči. Nemusel se ptát, zda to chci, zda jsem si jistý. Asi ničím jsem si nebyl nikdy jistější. A i kdyby přišla chvíle, kdy svého zbrklého jednání budu litovat...věřil jsem, že za tenhle večer to stát bude.

Ani nevím, kdy jsme se na sebe zase vrhly, ve snaze ze sebe strhat všechno oblečení. Vlastimil mě někam vedl. Trochu neohrabaně a pozpátku. Sotva jsem si uvědomil, že stoupáme do schodů. Až když jsem o jeden zakopl mě musel Vlastimil pevně chytit. Ale nijak mi to nezabránilo ho zbavit jeho pracovní bílé košile a nechat jí na zábradlí. Ložnici měl Vlastimil hnedle nad schody, takže jsme nemuseli daleko. Pamatuju si , že byla velká a tmavá, těžké rudé závěsy byly zatažené.Asi aby do pokoje nepražilo slunce. A opravdu tu bylo mírně chladněji. Nebo to způsobovalo, že jsem hned za dveřmi přišel o své tričko a cítil Vlastimilovi ruce na své nahé kůži? Naskočila mi rychle husí kůže.
Už žádné výmluvy, žádné couvání, žádné přemýšlení. Od té chvíle, co na mě Vlastimil poprvé promluvil jinak, než jako řidič na svého cestujícího jsem se rozhodl. V ten okamžik jsem věděl, že udělám cokoliv, abych ho sbalil. A nyní se můj sen plnil. Rozesmál jsem se a Vlastimilova ruka mi přestala rozepínat kalhoty. Zahleděl se na mě nechápavě. Ale já prostě nemohl přestat.
"Ne...já jen...."
Chvíli mi trvalo, než jsem se zase mohl nadechnout.
"Kdybys jen věděl, o jakých nemravnostech jsem tolik cest domů na prvním sedadle přemýšlel. Ve všech si hrál hlavní roli."
Možná to znělo trochu svůdně, protože se Vlastimil na mě usmál a sevřel mi pozadí, až jsem sebou trochu cuknul.
"Tak mi ty nemravnosti ukaž....ať se poučím...."

Byl to naprosto úžasný večer. Naše milování sice nebylo dokonalé, ale tomu jsem se ani nedivil. Přeci jen asi ani jeden z nás s tím tak brzy nepočítal. Vlastimil byl dost nadržený a horlivý. Bohužel jsem si neuvědomil ty dost viditelné rozdíly v našich proporcích a proto to nešlo zrovna hladce. Věděl jsem, že si asi pár dní nesednu, ale byl jsem naprosto vyčerpaný a uspokojený, když jsem si kreslil prsty obrazce mezi jeho chloupky na hrudi. Nechtěl jsem ho opouštět a i když mě nasměroval do sprchy, po ní mě odmítal pustit domů. Starý romantik, jak se nazval? Netušil jsem, že takový chlapi fakt existují a i kdyby, že zrovna na jednoho takového narazím zrovna tady, při běžném dojíždění do práce.

Vlastimil trval na tom, že mi udělá večeři a já neměl dost energie namítat. Ani jsem v podstatě nechtěl, jen mi to přišlo trochu...divné, jako bych otravoval.
Ale nakonec mě donutil s výrobou večeře pomoci. Myslím že tak jsem se už dlouho nebavil. Ta Vlastimilova blízkost, sledovat jeho ruce při tak obyčejných věcech, jako bylo škrábaní brambor....v tu chvíli jsem si prostě jasně uvědomil, že jsem zamilovanej až po uši.
Celou dobu jsme si spolu povídali, o našich životech, trochu důvěrněji i o našich bývalých láskách a také mi vyprávěl o svém synovi. Už mu bylo patnáct, ale moc se s otcem nestýkal. Konečně mi takový druh rozhovoru nepřišel trapný, nebo šťouravý, tak jako minule u piva. A já poslouchal rád. Líbil se mi jeho hlas, to, jaká volil slova. Když se ale ptal mě, nevěděl jsem, co o sobě prásknout. Nebyl jsem nijak zajímavý.
"Počkej, ty pracuješ v tom obchodě naproti bance? Ale to je....hračkárna."
A bylo to tady. Poprvé jsem přiznal, že pracuju zrovna na takovém místě, že musím mít na hlavě růžovou kšiltovku a zástěru stejné barvy, jako největší buzna v okolí. Ale bohužel naše šéfka byla za to, že kombinace černorůžové je moderní, americká a vhodná pro tuto práci. A já musel jako jedinej mužskej zaměstnanec tenhle teror snášet. Od svých kolegyň jsem často slýchával věci typu: "Žůžová je barva pravých mužů..." A podobné gay vtípky, které jsem zrovna neocenil, ale ani mě nijak neurážely.
Vlastimil se té představě mého pracovního úboru ještě dlouho smál. Vážně jsem měl raději mlčet, protože okamžitě přišel s několika nápady, jako že se mu v tom musím někdy ukázat, nebo raději se přijde do obchodu podívat.... Všechny tyhle možnosti jsem ale razantně zamítl, abych si nechal poslední, skomírající zbytky mužnosti. Rýpal do mě ještě nějakou dobu a já mu stejně tak kousavě a drze oponoval, než přišla chvíle ticha, soustředění na smažení masa a poté...

"Nechceš....zůstat přes noc?"

Bylo znát i trochu nejistoty ve Vlastimilově hlase. Zřejmě mu na mé odpovědi dost záleželo. I já cítil, že moje odpověď byť tak jednoduchá rozhodne o naší budoucnosti. Kdybych odmítl, mohlo by to znamenat, že sex byl dobrý a tak to i necháme, v příležitostnému natrhávaní mého pozadí. A jindy bych tuhle možnost volil. Protože jsem neměl tušení, jak se sakra vede nějaký vztah, jak se s někým chodí nebo udržuje nějaký vztah. Tohle mi i v mém věku moc neříkalo, protože většina mých pokusů o chození nebyla moc úspěšná a zůstala u pár příjemných nocí.
Ale pokud bych řekl, že zůstanu....znamenalo by to, že se nechci jen tak vytratit, že nejspíš stojím o mnohem víc? A toho jsem se bál.
Moje dlouhé mlčení upoutalo i Vlastimila, protože málem maso spálil, proto se rozhodl situaci zlehčit geniálním způsobem, jak to uměl jen on.
"Zítra tě hodím do práce...zadarmo..."
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mirek Mirek | 8. listopadu 2018 v 9:14 | Reagovat

Jsem rád, že jsi se vrátila...

2 Hiroko von Rabersdorf Hiroko von Rabersdorf | 8. listopadu 2018 v 17:43 | Reagovat

<3 I když jsem chvíli tápala, páč jsem neposlucha a nepřečetla jsem si předchozí díly, nakonec jsem se chytla. :D

3 Widlicka Widlicka | E-mail | 9. listopadu 2018 v 2:08 | Reagovat

Moc děkuji nejen za věnování, ale hlavně za to, že jsi se k nám vrátila <3
Jen jsem tady nakoukla a hned takové krásné překvapení! Moc děkuji ;-P
Tak jako všichni, kteří tě přišli pošťouchnout, doufám, že jsme tě už úplně přesvědčili, že tě opravdu ke svému životu potřebujeme.

Kawaaiii pokračování, chudinka Radim, když byl v autobuse vyhnán dozadu... jsem si říkala, že asi rozptyloval, ale že zrovna s plechovkou a se zajímavými zvuky ;-P waauuuu :-P úplně to vidím před sebou, jak se tam tou orosenou věcí chladí, a kapičky vody mu jedné stékají až... no bodejť, že málem nebourali ;-P

4 Kuchta Kuchta | 9. listopadu 2018 v 15:19 | Reagovat

Další díl, další díl :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama