Duhový náramek 02

23. dubna 2017 v 12:28 | Dahaka |  Duhový náramek
Slibovala jsem druhou kapitolu rychleji, ale bohužel se mi stala nemilá věc, úplně se mi rozpadly brýle a tak momentálně vidím velmi špatně. Jelikož mám extrémě vysoké dioptrie, je výroba nových brýlí velmi problémová a tak si na nové ještě počkám.
Přesto se mi povedlo tuhle kapitolu dopsat, zbývala mi jen jedna stránka, která byla ale trochu těžká na popis. Přesto se mi tihle dva hrdinové spolu nesmírně líbí. Takové trochu hloupoučké a legrační a přitom nesmírně lehké. Dobře se mi to píše.

Doufám, že si kapitolu užijete, i když je bez bety. A zjistíte, jestli tedy má Radim u Vlastimila nějakou šanci.




Když jsem přilétl domů, bylo teprve pět. I tak jsem vypadal jako tajfun, když jsem prolétával bytem. Mamka jen zavrtěla hlavou a raději se ani neptala. Slyšel jsem jen něco, jako nabídku jídla, ale neměl jsem čas. V pokoji jsem rozevřel šatní skříň a nastal horor. Co si vzít na sebe? Ten pocit, kdy jsem do útrob skříně hleděl, jako na nějaký zázračný, nepochopitelný útvar a říkal si, že opravdu nemám nic na sebe. To se nedá vysvětlit. Mám si vzít něco formálního, nebo něco hodně sexy? Nějak se vystrojit? Ale aby to nevypadalo prvoplánově, ani levně…
Chvíli mi trvalo, než mi docvakla absurdita mého chování. Copak jsem byl ženská? Vzteky jsem zase skříň zabouchl, stáhl ze sebe zbytek pracovního mundůru a zamířil do sprchy.

Je to rande?
Přátelské pozvání na pivko?
Zvědavé pozvání z lítosti?
Chlapské tlachání o fotbale?

Kdy mě naposled někdo pozval na rande? To už bylo opravdu hodně let. A já se modlil, aby to bylo rande. Jelikož se mi Vlastimil opravdu líbil a navíc…o fotbale jsem nevěděl zhola nic.
"Jsi vážně roztomilej…"
Až tehdy mi to došlo. Normální chlap asi druhýmu neříká, jak je roztomilej. Vylétl jsem ze sprchy, popadl první čisté oblečení, které jsem našel a tajfun se prohnal domem znovu, jen směrem ven. Máma za mnou ještě něco volala, ale já se zastavil až na konci ulice. Bylo sotva šest a já měl ještě hodinu čas. To mi ale nebránilo k Zourkům dorazit s předstihem a zabrat stůl. Nebudu vypadat moc horlivě? Byl jsem zvyklý všude chodit o dost dřív a počkat si, ale tohle bylo trochu moc.
Když se u mého stolu zjevila servírka, jen nepřítomně jsem zíral do nápojového lístku, než jsem si objednal panáka rumu na kuráž a pivo. Jen jsem to s tím alkoholem nesměl přehánět, abych se neztrapnil.
Nenápadně jsem občas vyhlížel Vlastimilovu postavu, která nešla přehlédnout v jakémkoliv davu. Zahrádka restaurace byla hned u hlavní cesty, a proto byl i přes vysoký dřevěný plot dobrý výhled. Bylo skoro sedm a on stále nikde. Už jsem měl v sobě druhou misku oříšků a začal jsem vážně pochybovat, že přijde. Možná to byla jen sranda? Vystřelil si ze mě? Rozhodl jsem se ještě počkat patnáct minut a pak to odpískat.
Najednou se zjevil u plotu. Byl jsem tak zabrán do myšlenek, že jsem ho neviděl přicházet. Nakoukl do zahrádky a kývl na mě. Bylo to divné, trochu mě až zamrazilo. I on se ze svého pracovního úboru, bílé košile a tmavých, hnusných kalhot převlékl do něčeho modernějšího. Bohužel i do něčeho, co více zvýrazňovalo jeho postavu. To vůbec nebylo dobré. Klopil jsem zrak, jak cudná pana, do piva, ale aspoň jsem ho pozdravil. To byl asi konec mé odvážné konverzace. Usmíval se, vypadal uvolněně a já opravdu netušil, o čem s ním mluvit. Chvíli tedy vládlo trochu trapné ticho, než si objednal pivo. A já si všiml, že stále má na ruce onen proklatý náramek, který mě začínal iritovat. Chtěl jsem…jasnou odpověď!

Přes stůl jsem položil svou ruku vedle té jeho. Dva duhové náramky se vedle sebe na slunci leskly. Neuměl jsem se zeptat, jestli je taky na kluky, jen jsem k němu zvedl tázavý pohled, jako kdyby dokázal pochopit mé myšlenkové pochody. Chvíli sledoval mé počínání, než svou ruku na krátko položil na mou. Náramek na náramek. Duha na duhu…
I když to bylo jenom na pár sekund, než mu na stole přistálo pivo, ten jeho šibalský úsměv byl nehorázně sexy. Nyní jsem si ale byl naprosto jistý! Nejspíš mi spadl celý kamenolom ze srdce. Už jsem nad tím nemusel přemýšlet a rozhodovat se, jak s ním mluvit, nebo jak se chovat. To bylo strašně uvolňující.
"Viděl jsem tě tam, několikrát."
"Jo, u piva…"
Zrovna tohle jsem si vybavovat nechtěl. Jeho tělo namačkané na mém…
"V davu při koncertě, u prodeje vlajek, u stánků s jídlem…"
Konečně jsem k němu zvedl hlavu. Já si ho všiml nanejvýš třikrát, ale…on mě snad sledoval celou dobu? Nevěděl jsem co na to říct.
"Byl jsi mi povědomý, jen jsem si tě neuměl zařadit. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl."
"Na svého oblíbeného cestujícího?"
"Vlastně, jsi až na třetím místě. První je ta paní z Tomikovic, nosí buchty a pak ten pán ze Skorošic, dává mi med zadarmo."
"Úplatný řidič….no teda."
Oba jsme se tomu rozesmáli. Ta tíživá atmosféra začala postupně opadat a my se skvěle bavili. Probrali jsme mnoho věcí, od koníčků, po práci i výlet do Prahy. Začalo se šeřit, slunce se schovalo a vyšel měsíc. A i když se venku dost ochladilo, byli jsme zabráni do debaty o tom, kdo to má v práci těžší, předháněli se historkami o nejhorším zákazníkovi a machrovali.

Byl to opravdu příjemný večer. Už dlouho jsem se necítil tak uvolněně. Vlastimil měl zítra vytoužené volno, a tak jsme si vzájemně objednávali pivo. A to rozhodně nebyl dobrý nápad. Ne že bych nezvládl trochu alkoholu, ale….byl jsem moc rozjařený a nadšený, že s ním tady sedím a povídám si.
"O tomhle jsem snil."
Pozdě mi došlo, jak moc jsem se prořekl. Vlastimil mě chytil za slovo a zvědavě se na mě zahleděl.
"A o čem jsi ještě snil, Radime? O mě?"
"Ne tak to…."
Jeho smích mi dal ale jasně najevo, že jsem se dostal do pasti.
"Myslíš, že to nevím? Celé ty týdny…jsi strašně průhledný. Čekal jsem, kdy mě oslovíš, nebo mě někam pozveš, ale ty nic."
Najednou mi bylo děsně trapně. Moje stallkování bylo prozrazeno. Opravdu jsem byl tak okatý, že si toho všiml? Zas tak bych se tomu nedivil. Sklopil jsem tedy pohled a najednou nedokázal najít pohotovou odpověď či sarkastickou reakci. Proto mě tak překvapilo, když jsem ucítil tu jeho velkou ruku na mé tváři. Zvedl mi hlavu, abych se na něj musel dívat a já jen poplašeně uhnul. Rozhlédl jsem se kolem, ale zahrádka byla prázdná, zůstali jsme tu sami dva.
"Promiň, nevěděl jsem, že….to tajíš."
"Co? Ne já…nic netajím, o mě to ví celý okres. Já spíš…no myslel, že ty, když si byl ženatej."
Tohle byla věc, o které jsme se toho večera příliš nebavili. Sice zmínil svou bývalou ženu, ale dál to nerozváděl. A já se ptát nechtěl, aby to nevypadalo, že šťourám. Ale…ano, tohle mě opravdu hodně zajímalo.
"Hanka…je fajn ženská, pochopila to. Sice to chvíli trvalo, ale máme spolu dobré vztahy. Vzal jsem si jí trochu na truc. Byla moje dobrá kamarádka, všichni to očekávali, ale nikdy to nefungovalo. Začal jsem pracovat jako dálkový řidič, býval jsem doma jen málo a mohl být…svobodný. Ona si zatím našla v Jeseníku milence. Takže jsmese po domluvě rozešli a poté rozvedli."

Nemusel mi tohle vše říkat, přesto se snažil shrnout své manželství, abych měl jistotu, že nic nepředstírá, že tohle není jen rozmar. Měl to v hlavě jasně srovnané a netajil se tím, že ho přitahují muži. Řekl to klidně nahlas. Nikdy se tím ale nechlubil, nebo to nedával nějak najevo. Chránil si své soukromí. V tomhle prdelkově se nebylo čemu divit.
Pak mi došlo, že mám nejspíš jedinečnou šanci. Že se na mě někdo tam nahoře rozhodl usmát. Protože chlap, který se mi líbil, nyní byl stejné orientace. To by se dalo v tomhle okrese přirovnat k zázraku. Protože…co si budeme povídat, jak pravděpodobné tohle mohlo být?

Když večer pokročil a začalo se ochlazovat, Vlastimil nečekaně zavelel k odchodu. Nebyl jsem proti, dokud jsem si neuvědomil, že tenhle večer tím pádem končí. A další? Nemusel nastat. Možná jsem…neudělal zrovna nejlepší dojem, nebo nejsem jeho typ a bude se chtít jen přátelit? To by snad bylo ještě horší, než kdyby nebyl gay. Stále jsem byl plný pochyb, které mě sžíraly. Možná jsem si ten dnešní večer užil až příliš.
"Hodím tě domů."
"To nemusíš, bydlím jen kousek ve vsi."
Stačil mi ale jediný pohled, abych věděl, že námitky nejsou nic platné. Vlastimil už se rozhodl. Trochu to prodloužilo naší chvilku. Nečekal jsem, že by přijel autem. Přeci jen celý den řídil autobus a ještě po práci točit volantem…. Musel jsem se tomu ušklíbnout. Z Vlastimila ale vypadalo, že řídí velmi rád, proto jsem se nebál s ním nastoupit, i když měl tři pivka. Co jsou tři piva pro takového chlapa. Já už měl trochu náladičku, ale o mě bylo znám, že nic nevydržím.
Překvapivě to ale nevzal hlavní silnicí rovnou do vsi, jak to dělali všichni. Ne, vybral si úzkou prašnou cestu, která byla dvakrát tak delší. Musel jsem proto uvažoval, jestli se snaží machrovat nebo chce naše společné chvíle natáhnout jako já. Odpověď přišla záhy a dost mi vyrazila dech. Od Vlastimila bych čekal hodně, možná i případné romantické gesto, třeba polibek na rozloučenou u dveří domu, jak to bývalo ve všech romantických filmech. Ale pan řidič autobusu to vzal po svém. Nečekaně zastavil na odbočce u polí, zhasnul světla, vypnul motor i rádio a otočil se na mě. Každý jiný by se v tu chvíli asi pokusil z auta utéct, protože takové chování trochu evokovalo vraždu někdy mezi poli a odhození mojí mrtvoly do škarpy. Ale já byl důvěřivý hlupák a jen mu opětoval pohled. Trvalo mi pár sekund, než jsem pochopil, proč zastavil zrovna tady.

Sklonil se ke mně a přitáhl si mě za zátylek k jemnému polibku. A já se ani v nejmenším nebránil. Můj sen se začínal plnit, sice bez autobusu, ale to nebylo podstatné. Nejspíš tím prvním polibkem jen zkoušel, zda mám opravdu zájem. Protože nás oba dva strhnul do vášnivého líbání, kdy jsem nemohl ani nabrat dech. Čapnul jsem proto horlivě jeho tričko, kdyby se chtěl případně brzo odtáhnout a líbal ho jako o život. Dal jsem do toho úplně všechno. Celou svou frustraci i zamilovanost.
Nejspíš toužil jen po ujištění zájmu, ale jeho ruka si našla cestu pod mé triko. Měl tak velké a dokonalé ruce, proti kterým jsem si připadal jako slečinka. Ale byly studené jako led. Trochu jsem sebou proto cuknul. Docházelo mi, že podobným tempem si opravdu užiju sex někde na sedadle spolujezdce. Ne že bych byl úplně proti, měl jsem o Vlastimilovi mnohem necudnější sny, ale i tak mi to přišlo dost…divné na první rande.
"Pr…promiň, nechtěl jsem na tebe tlačit."
"Ne, to je v pohodě, klidně tlač…"
Jeho smích byl opravdu osvěžující, vůbec jsem si neuvědomil, jakou blbost jsem zase vypustil z pusy.
"Jsi vážně roztomilej, nemůžu si pomoct. Líbíš se mi, Radime. Už dlouho mi s nikým nebylo tak fajn."

Zůstal jsem na něj chvíli hledět. Netušil jsem, co na jeho vyjádření říct. Hodně mě tím překvapil. Ale nedal mi ani možnost odpovědět, protože auto opět nastartoval a já rudý jako mák vykoktal něco o tom, že mě už taky dlouho nebylo tak fajn. Bylo to trapné. Navýsost trapné.
Ale Vlastimil se ukázal jako kavalír. Kromě té prohlídky mých krčních mandlí v autě už k ničemu nedošlo. Vysadil mě přímo před domem a rozloučili jsme se, jako dva staří přátele. Já pak z auta vystřelil rovnou ke vchodu.
"Mohli bychom si to zopakovat…."
Stále mi hrála v uších jeho poslední slova, na která jsem bez přemýšlení kývl. Chtěl jsem si to zopakovat a to velmi brzo. Jen to bude asi trochu divné, vidět ho opět při ranních cestách do práce a odpoledne z práce.

Když jsem doma padl do postele ještě s hořícími tvářemi, jen jsem zavřel oči a vzpomínal na ten dokonalej polibek. Netvrdím, že jsem v životě žádného kluka nelíbal, ale nikdy to nebylo takové. Netušil jsem proč. Zůstávalo mi to záhadou. Ale tu noc jsem jen tak neusnul a představoval si, co by bylo dál, kdyby něco "dál" bylo.
 

21 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 23. dubna 2017 v 20:31 | Reagovat

Tak to bylo perfektní. :D  :-D

2 Kamila Kamila | Web | 24. dubna 2017 v 19:38 | Reagovat

Co perfektní, vynikající :-D  ;-)

3 ester ester | 24. dubna 2017 v 22:39 | Reagovat

Jeej to bolo mile rande :-) Dufam, ze bude pokracovanie ich vztahu....

4 Terry Terry | 25. dubna 2017 v 22:56 | Reagovat

Naprosto dokonalé!

5 Svatá celebrita Svatá celebrita | E-mail | Web | 10. května 2017 v 18:08 | Reagovat

Chybný vzhled blogu

6 Kris Kris | 16. května 2017 v 22:22 | Reagovat

Super! :D Těším se na pokračování

7 Magicmax Magicmax | Web | 12. srpna 2017 v 13:25 | Reagovat

Přišel jsem ti pogratulovat! :)
Tvůj blog je čtenáři šestý nejlépe hvězdičkami ohodnocený blog. :) http://blog.cz/zebricky/nejlepe-hodnocene
:-)  :-)  :-)  :-)  :-)

8 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | 15. září 2017 v 15:19 | Reagovat

Naprosto uzasne

9 Widlicka Widlicka | 26. září 2017 v 21:30 | Reagovat

Nádherné pokračování <3
:-P Moc děkuji za další díl

10 Widlicka Widlicka | E-mail | 3. listopadu 2018 v 17:19 | Reagovat

Ahojky, chybí nám pokračování tvých povídek, chybíš nám ty, prosím prosím piš dál

11 Dahaka Dahaka | E-mail | 3. listopadu 2018 v 19:29 | Reagovat

[10]: Bohužel už jsem nějak....mimo psaní dlouho a vracet se už příliš nejde. Sice mám pár kapitol napsaných a něco rozdělaného, ale nemyslím si, že...jsem ještě tak dobrá, jak jsem bývala.

12 Widlicka Widlicka | E-mail | 4. listopadu 2018 v 0:14 | Reagovat

[11]:
Vůbec nepochybuji, že by ses do toho hrozně rychle nedostala ;-)
Naděje umírá poslední, takže tady budeme všichni mlsně kroužit a čekat ;-)

13 Kuchta Kuchta | 9. listopadu 2018 v 14:36 | Reagovat

Úžasné O_O  O_O

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama