Březen 2017

Část jedenáctá - The End

17. března 2017 v 18:26 | Dahaka |  Ledové srdce
Byla to pro mě dlouhá cesta. Více jak rok (no zas tak moc ne, odpočítáme-li mou 8 měsíční pauzu s psaním). Ledové srdce jsem psala vždy s velkou láskou a inspirací. A až díky němu jsem si uvědomila několik důležitých věcí, které jsem dosud neviděla.
Tahle povídka byla má srdcovka. Proč? Chtěla jsem ukázat několik velmi bolestivých a palčivých věcí. Jak se dva zoufalí lidé, kteří nevědí, jak dál pokračovat ve svém životě najdou. Jak stačí pouhá krátká chvíle a naprosto pro někoho ztratíte rozum. Vždy jsem si přála, aby něco takového existovalo, alespoň v mých povídkách. Jak i člověk, který není zrovna empatický a postrádá city i schopnost jim rozumět se dokáže zamilovat a dovede ho to změnit. Jak i mladý chlapec, odkázán jen na sebe najde svého prince na bílém koni, i když na romantiku a lásku nevěří.
Jak se dva lidi mohou takto navzájem silně potřebovat, nedá se to popsat slovy.
Celá povídka Ledové srdce byla právě o tomto. A proto je pro mě tak těžké se s Richardem a Remim loučit. Ale ani jejich příběh nemůže pokračovat do nekonečna. Zasloužili si důstojný konec.

Tahle povídka mi navíc ukázala, že vlastně píšu většinu povídek se stejným zaměřením. Moje povídky mají jedno společné a toho bylo Ledové srdce vrcholem.
Je to fakt, že vždy páruju postavy, které jsou naprosto rozdílné, ať už charakterově, či s velkým věkovým rozdílem, jiné rasy, jiné společenské vrstvy, jiné výchovy a prostředí. A i když z počátku mé postavy nevypadají, že by měli něco společného, dokáží v sobě najít lásku a překonat všechny těžké překážky. Asi jsem vážně krutě těžký romantik….

I přes to jsem v půlce kapitoly opět uvázla a zvažovala, jak…jak napsat konec, který bude této povídky hoden. A strašně mi v tom pomohla jedna píseň, kterou jsem poslouchal snad tři hodiny v kuse při psaní.
Love exist, od Amy Lee ze skupiny Evanescence.
A nejspíš by takový konec nikdy nevznikl, kdyby této písně nebylo. Proto jsem si do textu propůjčila český překlad části písně. A proto také pod perexem najdete i video. Opravdu vám ho doporučuju pustit ke čtení.

No, ale dost okecávání, slíbila jsem vám poslední kapitolu a tady je. Snad si j í užijete a napíšete mi, jak se vám ukončení a celá povídka líbily.

Duhový náramek 01

12. března 2017 v 17:50 | Dahaka |  Duhový náramek
Tenhle námět na povídku přišel z ničeho nic ještě v době, kdy jsem bydlela na Severní Moravě. Naprosto vím, jak přesně vznikl. Loni v létě jsem měla být také poprvé v životě přítomna na Pride. A po třech letech to i loni opět nevyšlo, kvůli financím. Ale loni jsem z toho byla…hodně zklamaná, frustrovaná a tak vznikl právě tenhle hloupý, romantický příběh. Postava Radima je mi v mnohém nesmírně podobná. Ani já nikdy nezapadala do toho homo světa, nikdy jsem se neuměla seznamovat, být průbojná, flirtovat nebo někoho balit. A tak jsem vždy, jako můj hrdina končila jako stalker nějaké krásné slečny, o které jsem si vysnila snad tisíce příběhů, a která netušila, že existuju. Tenhle hrdina mi je tedy velmi blízký. Aby to bylo více věrohodné, zasadila jsem povídku tak, jako kdysi Lázeňskou romanci, do prostředí mé domoviny, Jeseníků.
A právě Lázeňské romanci a možná trochu Nesplnitelnému snu je tato jednorázovka nejvíce podobná.
Povídka nebyla koncipována na mnoho kapitol. Nanejvýš na tři, takže to bude opravdu kratší věc, jen malá jednohubka. Už od počátku měla infantilní pracovní název Duhový náramek, který jsem se rozhodla povídce nechat. Velmi mě baví jí psát, zvláště si v ní plním trochu sen a tajné představy, že i takový charakter, jako je právě Radim může najít lásku i štěstí někde, kde by to nikdy nečekal. I já o tom dříve snila.
Ale život není romantickou povídkou, znáte to. Proto tak ráda utíkám ke svým yaoi příběhům. A proto tak rádi čteme dobré konce.

Tahle povídka vznikala velmi pomalu, jako oddechovka. Když jsem dopsala první kapitolu, rozhodla jsem se, že bych jí mohla použít na autorské čtení na Fujoshi festu. A proto jsem první kapitolu chtěla publikovat až na konci března. Ovšem změnila jsem názor a rozhodla se, že rozepsaná povídka, ze které přečtu jen tu první kapitolu, jako loni, není zrovna dobrý nápad, a pro festival napsala něco jiného.
Proto vám nyní přináším tuto povídku dříve, než bylo původně v plánu, abych vás navnadila a ukázala, že stále ještě píšu. A byť je povídka bez bety, doufám, že si jí i přes to užijete a možná se trochu pobavíte.