Duhový náramek 03

Středa v 17:15 | Dahaka |  Duhový náramek
A je to tady vážení. Poslední publikovaná kapitola zde byla 23.dubna 2017 a nyní, po tak dlouhé době se vracím...a se mnou přichází zákon? Ale houby, spíše Radim a jeho vysněný řidič autobusu Vlastimil.
Pamatujete si ještě tyhle dva? Jejich příběh? Nejspíš už asi ne. Proto vám doporučuji si nejdřív přečíst minulé dva díly a povídku si osvěžit, abyste mohli lépe navázat v příběhu s tímto malým střípkem.
Byť se to nezdá, kapitola není nová, psala jsem jí někdy na podzim minulého roku, takže mi dlouho ležela v šuplíku. Tak jako spousta dalších věcí.
Pokud jste měli povídku Duhový náramek rádi, vrhněte se do toho.

Ale před tím bych chtěla tuhle kapitolu někomu speciálně věnovat. Doufám, že se ostatní čtenáři nebudou na mě zlobit, že tentokrát to nebyli oni. Tahle kapitolka bude věnována jen jedné, důležité osobě.
A to přesně Widlicce, která mi zachovává věrnost už hodně...hodně dlouho a která do mě občas na blogu kopla (tedy do mé tlející mrtvoly). To ona je jednou z prvních vlaštovek mého návratu a proto si zaslouží alespoň mé obrovské díky za milé a povzbudivé komentáře a tohle hloupé věnování.

Takže Widlicko, tohle je pro tebe.

S tím bych také chtěla poděkovat i ostatním 16 komentujícím, kteří si přáli můj návrat: Sisi, Alex, Wieta, Kuchta, Naomi Warai, Ayame, Nějaký Háčko, Aimi, Natali, Zakuro, Eliz, Katy-chan, Lucy, Neko, lenka.
Spoustu vašich nicků si dobře pamatuju a vím, že jste se mnou už dlouho a proto jsem ráda, že jste mě povzbudili komentářem, protože mi to tak dalo víc, než byste mysleli. Hlavně pak radost z toho, že tu stále jste a stále...máte zájem číst mé příběhy. Proto znovu...DĚKUJU.
 

Chcete mě!

5. listopadu 2018 v 16:52 | Dahaka |  Něco o mně
A abyste věděli, že tentokrát to s mým návratem nebyly jen plané sliby, jak mám ve zvyku, na blogu i u mé múzy se toho hodně začalo dít. Takže si dáme jen malý oznamový článeček, co vás čeká a nemine, nic extra důležitého, ale kdyby to někoho zajímalo.... může se do toho pustit pod perexem. (Páč je to zase dlouhý výžblebt)

Ale nejdřív....

Děkuju

Nesmírně děkuju všem, co mě podporují v návratu. Všem 15 lidem, co mi napsali pod minulý příspěvek i na FB skupinu Truhlice, že chtějí mé povídky zpět, že chtějí číst další. Mnoho z vás, vašich nicků, si opravdu pamatuju, s mnohými jsem stará známá, mnozí jsou se mnou už od počátku. A i vy, co jste to třeba nekomentovaly a přesto vás zpráva o mém návratu potěšila, i vám děkuju, za podporu.
Je až šílené, jak dlouho už vlastně píšu, že mnozí z vás si s mými povídky krátily dobu na střední či výšce a nyní jste dospělí krásní lidé a stále na mě vzpomínáte. To je pro mě víc, než byste si dovedli představit. To je ten hlavní motor, který autor potřebuje, aby fungoval.
Proto...

děkuju!


19 měsíců pryč, žije ještě Dahaka?

3. listopadu 2018 v 20:08 | Dahaka |  Něco o mně
Je to skoro dva roky....

Přesněji řečeno 19 měsíců, co tahle krásná Truhlice začala zet prázdnotou. Nejdřív jsem ohlásila ukončení rozpracovaných povídek a pak....zmizela z povídkářského prostředí úplně. A i když to nebyla má první dlouhá pauza od psaní, už kdysi při té poslední jsem slibovala svůj velký návrat. A mé sliby byly opět k ničemu.
19 měsíců to zde zelo prázdnotou a blog navštěvovaly jen falešné IP adresy, aby do komentářů vhazovaly reklamy. 19 měsíců jste ode mě nic nečetli a většina z vás si nejspíš myslela, že mě přejel autobus. (Ano parafráze na mou poslední povídku). Ale nechci být nijak morbidní, spíše mi dnes někdo připomněl staré dobré časy mého povídkaření a vzbudil ve mě krásný pocit sentimentality a....možná lítosti, že to vše je pryč. Procházela jsem si dnes od rána svůj blog, své dítě, které v této podobě oslavilo už devět let. A rozhlédla jsem se kolem sebe. Mnoho mých oblíbených autorů zmizelo z blogařského světa. A mě to pokaždé velmi bolelo. A pak jsem zmizela i já....
19 měsíců jsem nepublikovala ani řádek, dokonce nebyla ani té lásky, abych vám napsala, že blog ruším, nebo končím s psaním. Proč? Možná jsem doufala, že se stále ještě vrátím, že bych mohla pokračovat a proto mě ani nikdy nenapadlo, napsat nějaký oznam o ukončení blogu. Proto zůstal živou připomínkou toho, kolik práce, kolik příběhů a hrdinů, kolik lásky a dobrodružství se zde odehrávalo, samozřejmě v mých příbězích. A tím, že jsem nikdy oficiálně neoznačila blog za ukončený ve mě možná stále někde hluboko uvnitř doutnala naděje, že jednou...jednou přijde doba, kdy bych se mohla na Truhlici vrátit.

Moje neaktivita byla způsobena mnohými faktory, na které se nechci úplně odvolávat. Každý v životě zažije dobré chvíle i ty špatné, to už je život. Všichni ho žijeme. Moje neaktivita ale nebyla způsobena mým soukromým životem a změnami v něm. Byla primárně způsobena tím, že jsem přestala vidět snahu...snahu psát, že moji romantickou duši zahalil spíše sarkasmus. Najednou jsem pochopila, že jsem nikdy v psaní nebyla moc dobrá, i když to byla jediná věc, kterou jsem bezpodmínečně milovala. A po těch letech devíti letech jsem si prostě řekla, že už nejsem dost dobrá vůbec, že už...nemám co vám přinést, že už nedokážu být originální, že už mé příběhy nikoho nezajímají. Takové to období, kdy si řeknete, že ty roky práce byly skvělé a milujete je, ale že už jste v bodě, kdy není kam pokračovat.

Nedávno mě dohledalo pár lidiček, kteří četli mé povídky, kteří je milovali. A mě to opravdu potěšilo, že si dali tu práci mě dohledat na FB a odvážně mi napsat. Bylo to...takové hodně zvláštní. A já si uvědomila, že možná jsou stále lidé, kterým jako autor můžu chybět? Zní to trochu egoisticky?
Možná jsou lidé, kteří měli mé povídky i přes ty chyby (nejen gramatické) rádi, které bavilo nořit se do mého romantického světa fantazie. Lidé, kteří se těšili na každou kapitolu mé povídky, zvědavy jak to s mými hrdiny dopadne?
Ale otázkou je.... opravdu takový lidé stále existují? I po těch 19 měsících?

19 měsíců bez publikace píšu schválně, protože to nebylo 19 měsíců bez psaní. Psala jsem občas i dál, tak trochu do šuplíku, když byla vhodná chvilka a múza mě navštívila. Dokonce mám pár dalších nápadů na světy a příběhy, kam bych ráda vzala své čtenáře. Příběhy, které se zatím odehrávají jen v mé hlavě a nejspíš by chtěly ven.

Ale otázka stále zní, jsou zde lidé, kteří by tyto příběhy četli? Jsou tu lidé, kteří by chtěli můj návrat?
Protože bez vás čtenářů by to byl velmi smutný blog.

Chcete návrat autorky Dahaky?

Pokud ano, žádám vás jen o jedno. Napište mi sem pod článek komentář. Třeba to, jak dlouho mě čtete, nebo proč, nebo jak jste mě objevili. Klidně i to, jestli chcete můj návrat, nebo raději ne? Tak nějak vás prosím o to poslední šťouchnutí, abych se rozhoupala a konečně rozhodla o osudu tohoto místa a svého psaní.
 


Duhový náramek 02

23. dubna 2017 v 12:28 | Dahaka |  Duhový náramek
Slibovala jsem druhou kapitolu rychleji, ale bohužel se mi stala nemilá věc, úplně se mi rozpadly brýle a tak momentálně vidím velmi špatně. Jelikož mám extrémě vysoké dioptrie, je výroba nových brýlí velmi problémová a tak si na nové ještě počkám.
Přesto se mi povedlo tuhle kapitolu dopsat, zbývala mi jen jedna stránka, která byla ale trochu těžká na popis. Přesto se mi tihle dva hrdinové spolu nesmírně líbí. Takové trochu hloupoučké a legrační a přitom nesmírně lehké. Dobře se mi to píše.

Doufám, že si kapitolu užijete, i když je bez bety. A zjistíte, jestli tedy má Radim u Vlastimila nějakou šanci.

Část jedenáctá - The End

17. března 2017 v 18:26 | Dahaka |  Ledové srdce
Byla to pro mě dlouhá cesta. Více jak rok (no zas tak moc ne, odpočítáme-li mou 8 měsíční pauzu s psaním). Ledové srdce jsem psala vždy s velkou láskou a inspirací. A až díky němu jsem si uvědomila několik důležitých věcí, které jsem dosud neviděla.
Tahle povídka byla má srdcovka. Proč? Chtěla jsem ukázat několik velmi bolestivých a palčivých věcí. Jak se dva zoufalí lidé, kteří nevědí, jak dál pokračovat ve svém životě najdou. Jak stačí pouhá krátká chvíle a naprosto pro někoho ztratíte rozum. Vždy jsem si přála, aby něco takového existovalo, alespoň v mých povídkách. Jak i člověk, který není zrovna empatický a postrádá city i schopnost jim rozumět se dokáže zamilovat a dovede ho to změnit. Jak i mladý chlapec, odkázán jen na sebe najde svého prince na bílém koni, i když na romantiku a lásku nevěří.
Jak se dva lidi mohou takto navzájem silně potřebovat, nedá se to popsat slovy.
Celá povídka Ledové srdce byla právě o tomto. A proto je pro mě tak těžké se s Richardem a Remim loučit. Ale ani jejich příběh nemůže pokračovat do nekonečna. Zasloužili si důstojný konec.

Tahle povídka mi navíc ukázala, že vlastně píšu většinu povídek se stejným zaměřením. Moje povídky mají jedno společné a toho bylo Ledové srdce vrcholem.
Je to fakt, že vždy páruju postavy, které jsou naprosto rozdílné, ať už charakterově, či s velkým věkovým rozdílem, jiné rasy, jiné společenské vrstvy, jiné výchovy a prostředí. A i když z počátku mé postavy nevypadají, že by měli něco společného, dokáží v sobě najít lásku a překonat všechny těžké překážky. Asi jsem vážně krutě těžký romantik….

I přes to jsem v půlce kapitoly opět uvázla a zvažovala, jak…jak napsat konec, který bude této povídky hoden. A strašně mi v tom pomohla jedna píseň, kterou jsem poslouchal snad tři hodiny v kuse při psaní.
Love exist, od Amy Lee ze skupiny Evanescence.
A nejspíš by takový konec nikdy nevznikl, kdyby této písně nebylo. Proto jsem si do textu propůjčila český překlad části písně. A proto také pod perexem najdete i video. Opravdu vám ho doporučuju pustit ke čtení.

No, ale dost okecávání, slíbila jsem vám poslední kapitolu a tady je. Snad si j í užijete a napíšete mi, jak se vám ukončení a celá povídka líbily.

Duhový náramek 01

12. března 2017 v 17:50 | Dahaka |  Duhový náramek
Tenhle námět na povídku přišel z ničeho nic ještě v době, kdy jsem bydlela na Severní Moravě. Naprosto vím, jak přesně vznikl. Loni v létě jsem měla být také poprvé v životě přítomna na Pride. A po třech letech to i loni opět nevyšlo, kvůli financím. Ale loni jsem z toho byla…hodně zklamaná, frustrovaná a tak vznikl právě tenhle hloupý, romantický příběh. Postava Radima je mi v mnohém nesmírně podobná. Ani já nikdy nezapadala do toho homo světa, nikdy jsem se neuměla seznamovat, být průbojná, flirtovat nebo někoho balit. A tak jsem vždy, jako můj hrdina končila jako stalker nějaké krásné slečny, o které jsem si vysnila snad tisíce příběhů, a která netušila, že existuju. Tenhle hrdina mi je tedy velmi blízký. Aby to bylo více věrohodné, zasadila jsem povídku tak, jako kdysi Lázeňskou romanci, do prostředí mé domoviny, Jeseníků.
A právě Lázeňské romanci a možná trochu Nesplnitelnému snu je tato jednorázovka nejvíce podobná.
Povídka nebyla koncipována na mnoho kapitol. Nanejvýš na tři, takže to bude opravdu kratší věc, jen malá jednohubka. Už od počátku měla infantilní pracovní název Duhový náramek, který jsem se rozhodla povídce nechat. Velmi mě baví jí psát, zvláště si v ní plním trochu sen a tajné představy, že i takový charakter, jako je právě Radim může najít lásku i štěstí někde, kde by to nikdy nečekal. I já o tom dříve snila.
Ale život není romantickou povídkou, znáte to. Proto tak ráda utíkám ke svým yaoi příběhům. A proto tak rádi čteme dobré konce.

Tahle povídka vznikala velmi pomalu, jako oddechovka. Když jsem dopsala první kapitolu, rozhodla jsem se, že bych jí mohla použít na autorské čtení na Fujoshi festu. A proto jsem první kapitolu chtěla publikovat až na konci března. Ovšem změnila jsem názor a rozhodla se, že rozepsaná povídka, ze které přečtu jen tu první kapitolu, jako loni, není zrovna dobrý nápad, a pro festival napsala něco jiného.
Proto vám nyní přináším tuto povídku dříve, než bylo původně v plánu, abych vás navnadila a ukázala, že stále ještě píšu. A byť je povídka bez bety, doufám, že si jí i přes to užijete a možná se trochu pobavíte.



Kam dál